Jak jsme vyjeli na věž, ale zjistili jsme, že je to ta špatná (aneb dovolená ve Vídni, část 4.)

Až nyní ke konci roku jsem zase našla čas a klid, si na chvíli sednout k počítači a sepsat další vzpomínky a dojmy z výletu do hlavního města valčíků.

Historie bývalé metropole Rakousko-Uherského království dýchá na návštěvníky Vídně doslova na každém rohu. Prdelkatí barokní andělíčci puti mávají svými baculatými ručičkami vysokým, štíhlým postavám zbožných serafínů a ti zase shlížejí z gotických katedrál dolů, na ryze světské empírové stavby. Na své si přijdou milovníci hudby, ať už vyhledávají Straussovo valčíky, nebo by radši zvolili operu. Galerie a muzea ve svých útrobách skrývají doslova pohádkové poklady. Podle hrubého odhadu, který jsme s přítelem načrtli, by nám trvalo projít Vídeň tak, abychom si prohlédli alespoň to nejdůležitější a nejzajímavější, minimálně rok. A tak jsme s přítelem vybrali jeden symbol města Vídně, který jsme si chtěli prohlédnout v detailně a v klidu. Naše volba padla na katedrálu svatého Štěpána, nebo, chcete-li, Stephansdom. Náš Baedecker nás vybavil množstvím informací, a tak nám zbývalo už jen prohlédnout si ji osobně.

Matcha linecké cukroví? Proč ne...aneb další pokus o kulinářský zážitek, který málem skončil nezdarem

Jak by řekl Němec, es Weihnachtet. Blíží se Vánoce a vzduch je prosycen zvláštní atmosférou těšení se, nervozity, napětí a dobré nálady. Snad žádný jiný čas v roce není tak plný kontrastů, jako právě advent - skoro až nesnesitelné napětí dětí z nejistoty, co letos najdeme pod stromečkem, se mísí s nervovým vypětím hospodyněk, které smýčí, pečou, zdobí, a tak dál. I když razím teorii, že Ježíšek se narodil v chlévě, a tak bych neměla moc uklízet, aby se mu u nás líbilo, přeci jen předvánoční shon potrefil i mně. A tak, i když jsme jen dva, peču cukroví. Všeho všudy tři druhy, a předpokládám, že většinu rozdám. Letos jsem se navíc rozhodla vyzkoušet nové cukroví - linecké, obohacené o práškový čaj matcha.

Jak jsem se šla podívat na pandy, ale ty mi ukázaly záda (aneb dovolená ve Vídni, část 3.)

Zoologická zahrada v Schönbrunnu se ocitla na našem seznamu míst, které chceme navštívit, už během prvního plánování. Ale vzhledem k tomu, že jsme se vydali do Vídně až na konci léta a neměli jsme záruku, že nám bude přát počasí, radši jsme její návštěvu moc neplánovali a rozhodli jsme se nechat přírodu, aby rozhodla za nás. Když bude pršet, říkali jsme si, pojedeme do města, kde je pár míst, která nás zaujala, nebo se podíváme dovnitř, do samotného zámku. Když bude hezky, půjdeme do zoo. Než jsme našli jeden ze vchodů do zahrady, který je přímo u Neptunovy fontány, stálo už sluníčko dost vysoko na obloze. Blížilo se poledne a teplota  atakovala třicet stupňů. Zběžně jsme si prohlédli plánek zoo a zjistili, kolik stojí vstupné. Okamžitě nám bylo jasné, že celou zoo projít nestihneme. Ani vstupné není zrovna levné. 16,5 Euro za osobu je celkem dost, ale dovnitř jsme se chtěli podívat oba. A příroda nám dala šanci, projít si areál za opravdu luxusního počasí a nemuset se strachovat kvůli dešti. A tak jsme vyrazili za zvířátky…

Jak jsem chtěla prolézt všechny památky, ale zasekla jsem se v Schönbrunnu (aneb dovolená ve Vídni, část 2.)

Během přípravné fáze našeho výletu za hranice české kotliny a všedních dní jsem si poněkud zoufala, že nemáme žádného průvodce, který by nám poskytl výklad, co že to vlastně uvidíme kolem sebe. Uvidím tolik různých staveb, míst a monumentů, a nebudu ani vědět, co jsou zač, říkala jsem si. A tak jsem zapadla do prvního trochu většího knihkupectví s rozhodnutím koupit si alespoň malého kapesního průvodce. Vylezla jsem se solidně silným průvodcem řady Baedecker, který se prodává tradičně i s mapou, a jakmile jsem ho začala trochu studovat, změnilo se zoufalství v čirou euforii. Uvidím tolik věcí, a nikdo mi nebude vyčítat, že jsem moc vzadu a zdržuji celou skupinu! Kam se hrabou jednodenní exkurze, naplánované na sekundu přesně, a kde nemůžete udělat ani o jednu fotku navíc, protože čas neúprosně odtikává...

Jak jsme měli jet do Salzburgu, ale dojeli jsme do Vídně (aneb dovolená ve Vídni, část 1.)

Místo článku, který právě čtete, jsem původně plánovala příspěvek o semináři Aikido. Měl se konat v Salzburgu pod vedením Shishiya-senseie. Plánovala jsem něco jako porovnání seminářů v Čechách a zahraničí (měl to být první zahraniční seminář, na který bych jela, a určitě by bylo, co srovnávat) a něco málo informací o Salzburgu. O něm už jsem zde kdysi psala, tentokrát jsem ale plánovala poněkud faktografičtější pojednání. Jenže osud zamíchal kartami, a sensei musel seminář ze závažných důvodů zrušit. To nás s přítelem dost vzalo. Těšili jsme se na senseie, na lidi z aikida, které oba známe a které vždy rádi vidíme, a na to, že se spolu po docela dlouhé době (asi dva roky) zase někam podíváme a zažijeme něco nového. A najednou přišla zpráva, že se to celé ruší. Pro senesiovy důvody jsme měli oba pochopení. Co nás ale mrzelo bylo to, že se naše vysněná dovolená rozplynula ještě rychleji, než pára nad hrncem. Zrušit dovolenou a jít normálně do práce se zdálo jako celkem logická záležitost, nám se ale nechtělo. A strávit celou dovolenou doma nám také nepřišlo jako dobrý nápad, a tak jsme přemýšleli, co s časem. V hlavách se rodily různé plány, většina z nich byla zase hned zavržena. Nakonec jsme se rozhodli chvíli počkat…

Na návštěvě v "Jurském parku"

Relativně nedávno měl v kinech premiéru čtvrtý díl Jurského parku. Osobně jsem ho neviděla, a nevím, jestli ho jakožto skalní fanoušek úplně prvního filmu chci vidět. Časem se na něj možná s chutí podívám, ale momentálně není moje duše milovníka "pravěčáků", jak jsem jim jako malá říkala, připravena na to, co by s mými "hrdiny" mohli filmaři provést. Nemyslete si, že mě rodiče nechali v mém tehdy útlém věku dívat se na celý film, tak, jak byl. Jelikož mají oba poměrně osvícenecké uvažování, byla mi vyrobena moje vlastní, osobní, cenzurovaná verze, kde dinosauři nikoho nežerou, a vlastně jsou jen oběti okolností. Když jsem v patnácti letech viděla celý film a zjistila pravdu, část světa se mi zhroutila a něco ve mně doslova umřelo. Ano, až tak pozdě, protože otec je celkem dobrý střihač - amatér, a tak mi až do té doby nedošlo, že s "mým" filmem je něco špatně - že tam něco chybí. Hodně toho ale zůstalo.

Jeden moment na semináři Aikido

Skončil první den semináře. Odpolední trénink dospěl k závěru, formality a fotografování se odbyly s patřičnou vážností a s upřímným úsměvem. Všichni zúčastnění odešli do restaurace, něco pojíst a trochu se pobavit. Jenom já zůstávám v hale hořické sokolovny, která nyní slouží jako dojo. Konečně jsem sama, konečně mám čas na sebe...

Japonský den v Plzeňské zoo

Jistě jste měli možnost si všimnout, že asi tak poslední rok, možná i déle, mám velmi, velmi špatnou příspěvkovou morálku, a že na rozdíl od doby, kdy jsem s blogem začínala, to zde poněkud skomírá. Ne, že by se toho v mém životě dělo málo, a já tak neměla o čem psát - právě na opak, děje se toho až, až, a já nestíhám měnit náměty v příspěvky. S odstupem času navíc zážitky ztrácí na zajímavosti, nejzajímavější momenty blednou a ze zamýšleného barvitého článku často zůstane jen torzo, které už nelze dokončit, a které je ve své nynější podobě neprezentovatelné. A tak mnoho nápadů na články jen prosvištělo kolem mých mozkových hemisfér, a upadlo v zapomnění. 

Přesto bych se chtěla podělit o pár zážitků z nedávné události, které jsme se spolu s přítelem a se sestrou zúčastnili, totiž Japonského dne, který pořádala Zoo a BZ Plzeň. Letošní program se od toho loňského vlastně skoro nelišil (více si můžete přečíst zde), a tak se omezím jen na pár myšlenek, postřehů a zajímavostí, protože většina toho, co jsem chtěla napsat, už zmizela v zapomnění, a nechci, aby zmizel i ten zbytek...

Překonaná očekávání z Malého divadla Kjógenu

Přibližně před rokem jsem objevila úžasnou věc, zvanou kjógen. Jedná se o japonský divadelní žánr, který se nejvíce rozvíjel během 14. století našeho letopočtu. Kjógen znamená doslova humorné slovo, a tak už jistě nemusím vysvětlovat, že se jedná o žánr komediální. Nejrychleji a nejpřesněji tento žánr krátkých vystoupení vystihuje v češtině užívaný termín japonská fraška - jasné, stručné a přesné.

Můj druhý blog vstává z mrtvých

Ti z vás, kteří navštěvují můj blog v pravidelnějších intervalech, si jistě vzpomenou, že jsem kdysi měla blogy dva. Zatímco tento byl věnovaný - řekněme - sebereflexi, ten druhý byl zaměřený čistě studijně a obsahoval výpisky z různých knížek. Bohužel jich obsahoval až moc a až moc detailních, a tak jsem se rozhodla svůj studijní blog zrušit...

Nesnáším loučení

Nesnáším, asi pro to, že se loučit neumím. Dřív jsem neměla s kým se loučit. Když vás nikdo nevítá, a nejste nikde přijatí, také se s vámi z pravidla nikdo neloučí. Já dlouhou část svého života nikde vítaná nebyla, a tak mi odpadly starosti s loučením. Odpadly emoce, trapné ticho, mokré ruce, které je potřeba si podat a smutek, nedej bože, vzpomínky. Nikdo vám nebude chybět a vy také nechybíte nikomu. Svým způsobem je být outsiderem vlastně svoboda.

Jedno smutné zjištění,...

…že aikido pramení ze srdce.  A bolestivé konstatování, že mé srdce je zraněné a bolí, bože všemohoucí, jak moc bolí.

Jak má potom být moje aikido dobré?

Hudba na blogu končí (alespoň prozatím)

Ano, je to tak. Po téměř deseti letech ukončily provoz internetové stránky Grooveshark.com, které nabízely sdílení hudby pomocí malého přehrávače. Jelikož jsem zatím nenašla žádnou jinou stánku, která by 1) umožňovala takto sdílet hudbu a 2) vyhovovala mým nárokům, budete se muset obejít bez muziky. Alespoň do doby, než najdu vhodnou náhradu...

Rákosníček á la Macuo Bašó

V mlze rybníček,

Žbluňk, hrk,

podivuhodný mužíček.

Byl jednou jeden pán,...

...a ten pán pracoval ve stejné budově, jako já. Budova je to veliká, a tak není divu, že v té budově pracuje hodně lidí. Pán chodil do práce každý den ve stejnou dobu. Zato já chodila pokaždé jinak, takže jsme se většinu týdne míjeli a existenci toho druhého jsme úspěšně nebrali v potaz. Akorát v pátek jsme se potkávali ve výtahu, který mne vyvezl do osmého patra a jeho ještě výš. Mne s kabelkou, jejíž nejdůležitějším obsahem byla krabička s obědem, a s přiblbým úsměvem na obličeji, protože je přeci pátek, ne? Jeho s batohem, dlouhou bambusovou tyčí v pravé ruce a s podlouhlým báglem, popsaným rozsypaným čajem na zádech. I on měl na ústech úsměv, ovšem spíše, než přiblblý, tak přezíravý.

Jedna z kanceláře

Malý Buddha na mém stole,

on je v klidu,

a já v jenom kole.

Malý buddha medituje v zazenu

a já nevím,

kde ten jeho klid seženu.

Malý Buddha s aurou míru,

znamení,

že nemám ztrácet víru...

Aikido? Co to je?

Profláklo se o mně v práci, že dělám aikido. Nejprve jen mezi pár lidmi, kteří mně buď okamžitě odsoudili, že je to násilný sport a násilí se jim nelíbí, nebo mi řekli, že bojová umění obecně jsou téma, které je neoslovuje. Nezájem ze strany druhé skupiny jsem přijala mnohem lépe než té první. Kdo zná aikido, tak pochopí, proč. Bylo ovšem dáno, aby se o mně tato skutečnost roznesla po celém podniku, a tak už se mi několikrát stalo, že mně zastavili kolegové a kolegyně na chodbě a ptali se blíž, co to je, a jaké to je. Jejich zájem mne upřímně překvapil. Po předchozích reakcích jsem ho nečekala. A také mně trochu vyděsil, protože jsem zjistila, že i když vím moc dobře, co to je aikido, nedokážu to stručně a jasně říct člověku, který o aikidu nemá ani páru, maximálně někde slyšel nebo četl, že to je to, co dělá Steven Seagal.

Zase jedna story za života, kterou bych si byla bývala klidně odpustila…

Stala se u mě doma dnes taková drobná nehoda, která zamávala celým mým dnešním programem, a nejen, že mi zkazila celý den, ale spustila i řadu dalších událostí - v návalu entusiasmu a z pocitu, že na bytě máme neskutečný binec, jsem se rozhodla, že se pustím do úklidu, a že to vezmu hezky z gruntu. Plán jsem si rozvrhla na jedničku: začnu v obýváku svým pracovním stolem a postupně budu eliminovat bordel a binec hrnout ven, až se z vln chaosu vynoří krásně upravený a harmonický domov. I vybrala jsem si odpovídající hudební doprovod a pustila se do sundávání vrstev věcí ze stolu, až se začala objevovat skleněná deska.

Když už byla vidět celá, došla jsem k závěru, že je potřeba ji hezky vyčistit a naleštit. A tak jsem se vydala do kuchyně, že sáhnu do skříňky pod dřez, kde já, malý člověk, skladuji všechny detergenty, abych pro ně nemusela lézt nikde po vejškách. Nadšení pro úklid mi vydrželo přesně do chvíle, než jsem otevřela dvířka kredence…