Filipika na neschopného kolegu

Už třetí rok (Bože, to to letí) dělám v jedné studentské organizaci. Mám jednoho kolegu. Tedy, já jich mám víc, ale tenhle jeden prostě stojí za to...on, po pravdě, nestojí vůbec za nic. Kolegové jsme už přes rok. Za ten rok nesplnil ani ten nejjednodušší úkol. Z jejich plnění se vždycky buď nějak vyvléknul, nebo řekl, že to udělá, ale neudělal. Hodil na to bobek a udělal to za něj někdo jiný. Tento kolega sice nic nedělal, ale akcí, které pro nás organizace čas od času pořádá jako odměnu, těch se účastnil rád. A tak snad nemohlo dojít k ničemu jinému, než že ho náš vedoucí malinko "zpucoval". No a kolega se tedy rozhodl, že "začne něco dělat". A mě tím začaly trable...

Síla Tě provázej, mladý Jedi

Aneb o semíku, který byl po čertech podařený a kde jsem neviděla vůbec nic...

Od té doby, co jsem začala chodit na aikido, se mi život dost změnil. Dva večery v týdnu už netrávím doma, ale nechávám se sebou mlátit o zem, kroutit si rukama a občas i dost bolestivě křupu v kloubech. Pokroky v technikách u mě jsou malé, spíše mizivé, prostě nestojí za řeč. I tak mě ale každý trénink neskonale obohacuje vnitřně. Zvláštní je, že ač nejsem s žádným z aikidistů pokrevně spřízněna, rozrostla se mi i rodina. Aikidisté se považují za jednu velkou a ne vždy šťastnou rodinu, která si pomáhá, často i mimo dojo. Především se mi rodina rozrostla o dva "strýčky" - senseie přímo z Japonska, kteří se do Čech občas vypraví, aby tu vedli seminář. 

Kenjin Juku - Večer japonské kultury v Plzni

Je zajímavé, jak se někdy věci sejdou. Člověk se za svými zájmy honí, shání, hledá, aby se pak seběhlo všechno v tu samou dobu. A tak se stalo, že ten samý týden, co jsem začala chodit na japonštinu, měl v Plzni vystoupení japonský divadelní soubor Kenjin Juku. A to ještě v době, kdy mi vystoupení nekolidovalo ani se školou, ani s prací, ani se zábavou. A tak jsme s přítelem zakoupili lístky a vyrazili jsme "do divadla". A stálo to za to.

Jak jsem se začala učit japonštinu

Ti z Vás, kteří už mě nějakou dobu znají, vědí, že si už hodně dlouho pohrávám s myšlenkou učit se japonštinu. Občas se snažím učit hiraganu, občas nějaká ta slovíčka či fráze a občas dokonce i kanji. Všechno tohle "občas" se dělo více méně nárazově. S pocitem, že se jedná jen o přechodné nadšení, nepociťovala jsem nutnost do učení tohoto jazyka investovat víc, než tabulku hiragany a katakany, staženou odkudsi z internetu. Až do nedávna...

Kam jsem to vlezla?

Začal čtvrtý týden semestru. Sedím v posluchárně a čekám, až začne přednáška. Kolem mě to hučí jako v úle. Každý tu někoho zná, každý se s někým baví. Diskutují o předmětech, o učitelích, probírají plány na odpoledne, na večer, na zítra. Jen já mlčím. Během celého měsíce se mi nepoštěstilo narazit na jedinou osobu, která by mi byla alespoň malinko sympatická a - hlavně - která by byla ochotná se se mnou vůbec bavit.

Zase v první třídě

Po několika letech konečně pohodové prázdniny, co mi utekly jako voda pod mostem. Konečně žádné starosti se zkouškama, s učením a s celým tím blázincem okolo. Jen výlety a čas strávený s osobou mně milou. A zítra zase do Plzně a pozítří zase do školy. Věci na kolej už mám zabalené a dvakrát překontrolované, jestli mám opravdu všechno (nemám - vždycky se zapomene nějaká ta prkotina, která by udělala život na koleji o fous lepší a já budu šílet, že jí nemám, i když je to zbytečnost prvního řádu, ale to zjistím až zítra večer, až budu vybalovat). 

Kozel zahradníkem podruhé

Pamatujete si ještě, jak jsem kdysi od polubydlící dostala ulomené kousky její záhadné květiny neznámého původu? Jak jsem je jen tak, z dobrého rozmaru, strčila do vody a jak se všechny bez problémů ujaly? Většinu odlomků jsem rozdala a nechala si "jen" dva z nich. Všechny darované časem zašly. Zato ty moje se ujaly a vesele si rostly...