Ve 22 letech poprvé na taneční a hned potom na věneček

V dnešní době, kdy je absolvování alespoň základního kurzu považováno za samozřejmou součást středoškolského vzdělání, se nadpis může zdát poněkud divný. Ale je to tak. V době, kdy jsem studovala střední školu, mě do tanečních nevzali. Ne pro to, že bych byla nějaký podvratný živel a oni se styděli mě přijmout, ne pro to, že by nebylo místo. Ale pro to, že jsem neměla tanečního partnera. Zní to divně, ale je to tak. V Táboře a okolí je nedostatek chlapců, a tak je podmínkou přijetí do tanečních fakt, že se slečna musí přihlásit už v páru. 

Vážený pane Havle...

Vracím se domů ze zápočtu, unavená jako kotě. Až teď mám možnost pokochat se noční Plzní, oblečenou do slavnostních vánočních světýlek. Poprvé si mohu trochu užít adventu a předvánoční nálady. Tedy, mohla bych, kdyby všude na ulicích nevisely černé prapory a skoro na každém rohu nebyla vaše černobílá fotka...

Filipika na neschopného kolegu

Už třetí rok (Bože, to to letí) dělám v jedné studentské organizaci. Mám jednoho kolegu. Tedy, já jich mám víc, ale tenhle jeden prostě stojí za to...on, po pravdě, nestojí vůbec za nic. Kolegové jsme už přes rok. Za ten rok nesplnil ani ten nejjednodušší úkol. Z jejich plnění se vždycky buď nějak vyvléknul, nebo řekl, že to udělá, ale neudělal. Hodil na to bobek a udělal to za něj někdo jiný. Tento kolega sice nic nedělal, ale akcí, které pro nás organizace čas od času pořádá jako odměnu, těch se účastnil rád. A tak snad nemohlo dojít k ničemu jinému, než že ho náš vedoucí malinko "zpucoval". No a kolega se tedy rozhodl, že "začne něco dělat". A mě tím začaly trable...

Síla Tě provázej, mladý Jedi

Aneb o semíku, který byl po čertech podařený a kde jsem neviděla vůbec nic...

Od té doby, co jsem začala chodit na aikido, se mi život dost změnil. Dva večery v týdnu už netrávím doma, ale nechávám se sebou mlátit o zem, kroutit si rukama a občas i dost bolestivě křupu v kloubech. Pokroky v technikách u mě jsou malé, spíše mizivé, prostě nestojí za řeč. I tak mě ale každý trénink neskonale obohacuje vnitřně. Zvláštní je, že ač nejsem s žádným z aikidistů pokrevně spřízněna, rozrostla se mi i rodina. Aikidisté se považují za jednu velkou a ne vždy šťastnou rodinu, která si pomáhá, často i mimo dojo. Především se mi rodina rozrostla o dva "strýčky" - senseie přímo z Japonska, kteří se do Čech občas vypraví, aby tu vedli seminář. 

Kenjin Juku - Večer japonské kultury v Plzni

Je zajímavé, jak se někdy věci sejdou. Člověk se za svými zájmy honí, shání, hledá, aby se pak seběhlo všechno v tu samou dobu. A tak se stalo, že ten samý týden, co jsem začala chodit na japonštinu, měl v Plzni vystoupení japonský divadelní soubor Kenjin Juku. A to ještě v době, kdy mi vystoupení nekolidovalo ani se školou, ani s prací, ani se zábavou. A tak jsme s přítelem zakoupili lístky a vyrazili jsme "do divadla". A stálo to za to.

Jak jsem se začala učit japonštinu

Ti z Vás, kteří už mě nějakou dobu znají, vědí, že si už hodně dlouho pohrávám s myšlenkou učit se japonštinu. Občas se snažím učit hiraganu, občas nějaká ta slovíčka či fráze a občas dokonce i kanji. Všechno tohle "občas" se dělo více méně nárazově. S pocitem, že se jedná jen o přechodné nadšení, nepociťovala jsem nutnost do učení tohoto jazyka investovat víc, než tabulku hiragany a katakany, staženou odkudsi z internetu. Až do nedávna...

Kam jsem to vlezla?

Začal čtvrtý týden semestru. Sedím v posluchárně a čekám, až začne přednáška. Kolem mě to hučí jako v úle. Každý tu někoho zná, každý se s někým baví. Diskutují o předmětech, o učitelích, probírají plány na odpoledne, na večer, na zítra. Jen já mlčím. Během celého měsíce se mi nepoštěstilo narazit na jedinou osobu, která by mi byla alespoň malinko sympatická a - hlavně - která by byla ochotná se se mnou vůbec bavit.

Zase v první třídě

Po několika letech konečně pohodové prázdniny, co mi utekly jako voda pod mostem. Konečně žádné starosti se zkouškama, s učením a s celým tím blázincem okolo. Jen výlety a čas strávený s osobou mně milou. A zítra zase do Plzně a pozítří zase do školy. Věci na kolej už mám zabalené a dvakrát překontrolované, jestli mám opravdu všechno (nemám - vždycky se zapomene nějaká ta prkotina, která by udělala život na koleji o fous lepší a já budu šílet, že jí nemám, i když je to zbytečnost prvního řádu, ale to zjistím až zítra večer, až budu vybalovat). 

Kozel zahradníkem podruhé

Pamatujete si ještě, jak jsem kdysi od polubydlící dostala ulomené kousky její záhadné květiny neznámého původu? Jak jsem je jen tak, z dobrého rozmaru, strčila do vody a jak se všechny bez problémů ujaly? Většinu odlomků jsem rozdala a nechala si "jen" dva z nich. Všechny darované časem zašly. Zato ty moje se ujaly a vesele si rostly...

Paběrky z mostu aneb Most očima turisty

Včera mi skončila asi nejhezčí dovolená, jakou jsem kdy zažila. Ku podivu se neodehrála v exotických zemích, nýbrž v naší české kotlince, z poloviny v Mostě a z poloviny v okolí mého bydliště. Těch čtrnáct dní se pro mně stalo nezapomenutelnými, i když jsem nejedla žádnou hogo-fogo krmi a neviděla žádný světový div. No i když...

Tohle je pohádka?

Už delší dobu mám trochu zmatek v tom, podle jakých kritérií se přiřazují filmy k jednotlivým žánrům. Není to zas až tak dávno, kdy jsem v tom měla jasno. Ve sci-fi byly vesmírné lodě, ve fantasy byli elfové, při hororech se člověk bál a tak dále, a tak dál. A pak jsem si jednou pustila film Brittanic, který byl v televizním programu zařazen jako "komedie, rodinný". Nakonec se z toho vyklubalo drama. Náhodná chyba, řeknete si, jenže ono je těchhle podivných "chybek v Matrixu" víc.

Všechny postřehy, které se mě hluboce dotkly, ale dosud jsem o nich nestihla napsat

Nějak zjišťuji, že události mají stále větší tendenci odehrávat se všechny najednou, ve zběsilém tempu a ještě dodržovat Murphyho zákony schválnosti (respektive zákon "Jakmile se může něco pos*at, pose*e se to v tu nejmíň vhodnou chvíli tím nejhorším možným způsobem." a zákon o namazaném krajíci chleba). V minulých měsících se v mém malém životě odehrála řada událostí, které stále ještě vstřebávám a doufám, že s tímto článkem je dovstřebám a budu je moci pustit z hlavy.

Kocourkov? Ne! ZČU!

Opět a znovu si opakuji, ať žije úřední moloch, nesmyslná nařízení a lidská blbost. Jako blázen, s půlkami křečovitě sevřenými, si odpírám sápnek a krásné květnové dny trávím zavřená u počítače, jen aby byla bakalářka v termínu. Pak pro mě nastává období čekání na posudky, kdy se nedá dělat nic, jen sedět na zadku a doufat...

Psáno životem aneb to hlavou nevymyslíš

Po docela dlouhé době, kdy jsem si na svém blogu vystačila se sedmi štítky do kterých se mi povedlo zařadit všechny příspěvky, jsem se rozhodla přistoupit k radikálnímu řezu drobné reorganizace a zavét další kategorii. Bude obsahovat všechny ty absurdní a tragikomické příběhy ze života, které se hlavou (ani jiným orgánem) prostě vymyslet nedají. Těšte se, námětů mám za posledních pár dní na román...

Jak spoluydla uvízla na záchodě...

Přiznávám, že nejsem ten typ, co by se bavil cizím neštěstím. Spíš, než abych prezentovala neštěstí druhých, chlubím se tím vlastním, lépe se s tím pak alespoň vyrovnám. A přiznávám, že moje spolubydla se mi postarala o královskou zábavu a akutní bolest v oblasti bránice, tudíž pro tentokrát udělám výjimku, ale jen pro to, abych potvrdila pravidlo...

Dnes výjimečně i s tématickou hudbou přímo u článku...

Jede jede

Po delší odmlce, způsobené vším možným i nemožným, o sobě opět dávám vědět (ano, ještě furt žiju!), tentokráte předělávkou textu mezi lidmi populární písničky od těžkotonážní kapely, stvořenou v pozdních nočních a brzkých ranních hodinách. Velké díky patří X-Rayovi, bez jehož pomoci by textík nevznikl a který se na "remaku" podílel 50%.

-ík, -ík, -ík

Semík, budík, hopík....kolik je vlastně v češtině slov, která končí na "-ík"? Vynechme na chvíli malý, i když celkem důležitý detail, zda se jedná o spisovnou či nespisovnou variantu. Můj další jazykový experiment spočívá v pokusu sestavit krátký a (alespoň částečně) koherentní text za užití co největšího množství těchto slov.

10 důvodů, proč být ženou z reklamy?

Nepřipadají Vám také někdy reklamy dotažené "ad absurdum"? Samé usměvavé obličeje, všichni spokojení a vysmátí jak měsíček na hnoji, samé chacha, chichi, chocho. A úplně nejvíc to do očí bije v případě žen z reklamy. No posuďte sami, jestli by občas nebylo fajn, takovou ženou být...

1, 2...8!

Kolik spolubydlících byste typovali, se dá stihnout "vystřídat" za dobu bakalářského studia, za podmínky, že stále bydlíte na jednom a tom samém pokoji?  Tři? Čtyři? Jedna? Znám studentku, která právě dokončuje diplomovou práci a za tu dobu se u ní v pokoji vystřídaly dvě, a obě, podle jejích vlastních slov, super. A pak tu ještě jsem já. V polovině svého třetího roku studia jsem se dostala k magickému číslu osm. Studium ještě stále není u konce, a i když se moje současná spolubydlící stěhovat nechystá, nikdy nevíte, co se může přihodit. Všechny mé spolubydlící mě nějak obohatily, dá-li se to slovo použít. Když se ohlédnu zpět na těch pět semestrů, vhodnější nenacházím. Faktem zůstává, že i když se už ani nesnažím pamatovat si jejich jména, nedovedu zapomenout ani na jednu. Vztek a záchvaty infarktu, které se o mě pokoušely během mého "soužití" s některými z nich pomalu ale jistě zmizely a zbývá mi jen úsměv a možná lehké nakrknutí na některé z nich.

Haiku?

Uprostřed zimy - jak už to tak bývá-
spadla z nebe hvězda a pohasla.
Byla vůbec někdy živá?

Když rozum nebere a mysl nestíhá

Hříčkou osudu a souhrou náhod se mi poštěstilo si v ruce podržet katanu. Nikoli nějaký pouťák, ale opravdový ostrý meč, vyrobený z překládané oceli, s krevním žlábkem a vším tím ostatním, co k pravému japonskému meči patří, údajně důstojnický meč japonského námořnictva z druhé světové války. Pocit srovnatelný s tímto jsem asi nezažila.